Vzpomínky
prof. PhDr. Milan Pol, CSc.
děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Na Pohansko jsem jel jako brigádník v průběhu studia několikrát, obvykle v létě, většinou na týden, dva, někdy i v průběhu týchž prázdnin opakovaně. Jezdili jsme s kamarády, studenty a studentkami různých oborů fakulty. Podnět zřejmě vzešel od těch, kteří měli blízko k historickým oborům. Jeli jsme pomoci v něčem, co nám přišlo zajímavé a užitečné, malinko si vydělat, ale také se pobavit, samozřejmě.
Byli jsme rádi spolu, líbilo se nám prostředí a také to, jak dobře jsme vycházeli s profesionálními archeology z fakulty. Pamatuji si na docenta Dostála, dr. Vignatiovou, ale hlavně snad na Pavla Čápa, který byl pro nás v určitém smyslu klíčovou postavou. Ze studentů si vybavuji především Radka Šimka (dnes učí na univerzitě angličtinu), Richarda Svobodu (bývalého brněnského primátora), Radka Mikulku (učitele na gymnáziu ve Vyškově), Jiřího Kroupu (vydavatele – Koniasch Press), nebo třeba romanistku Janu Šestákovou. Těch lidí bylo ale samozřejmě mnohem víc. Je to už zhruba třicet let… Na Pohansko jsme pak občas jezdili i v zimě – na veselá víkendová setkání.
K Pohansku mám tedy velmi dobrý vztah a těší mě, že tam archeologický průzkum ve fakultní režii nadále probíhá.
Ing. Bc. Luděk Navara
redaktor MF Dnes
Na Pohansku jsem strávil dvě či tři krásné letní brigády v době, kdy jsem byl na gymnáziu. Vedl je tehdy Bořivoj Dostál a později paní Vignatiová. Vzpomínám si, že se jednou kopalo v lokalitě Lesní Hrúd, což bylo zvláštní odlehlé místo daleko od všeho: od zámečku, od stanice, i od silnice. Docent Dostál tehdy přemýšlel, co mohlo v této části hradiště být, tak nechal kopat dlouhé sondy, ale tuším, že nic zvláštního se pořád nedařilo najít. Pak se objevil proutkař, nevím jakou náhodou, ale zkoušel procházet celé to území, které bylo tehdy napůl lesem. A moc mu ty proutky nefungovaly. Ale v sondě byla občas hromádka kamenů a tak když si toho všiml, tak najednou proutky se zvedaly a klesaly přesně podle toho, kde ty hromádky byly.